Nautilus, Hlinná 2024, 1. vydání.
Grafická úprava a obálka Josef Štogr
Brožované, 170 x 110 mm, 92 s., cena 120 Kč
Tisk a knihařské zpracování powerprint s.r.o.
ISBN 978-80-908847-7-9
Autoři:
Štogr, Josef
Recenze, ukázky:
Jo, byl jeden, ten mi řek večer na mejdanu před ostatními, že mi rozbije hlavu kamenem, až usnu. Řek jsem mu s úsměvem: Podle toho, co říkáš, jen dokazuješ, že jsem udělal dobře. A já ti dám facku kdykoli, kdy mě budeš opakovaně srát. On mi to totiž řek poté, co jsem mu dal facku. Ale musím to uvést do souvislostí.
Konflikt. Je doba, kdy je třeba se konfliktům vyhýbat a je doba, kde je třeba se konfliktům nevyhýbat. Jsou konflikty, které jsou zbytečné, a jsou konflikty, které jsou očistné. Někdy se člověk vyhne konfliktu, je z toho nechuť, plichta, hnědka, – nic, z ničeho nic. A jindy je to jinak. Dlouho nic a pak to zajiskří. Je z toho zájem, setkání. Ale to někdo musí vnímat, jako ta holčina, co vezla ve vlaku občerstvení. Asi se už nikdy nepotkáme a nevyřešíme její vztah k Platonovi a k NIC, ale vůbec to nevadí. Setkání, po kterém právě ono „nic“ (ne)následuje, patří ke světu.
Jsou chvíle, kde se ne a ne dobrat cíle, přináší to mimoděčná setkání. A pak jsou chvíle, kdy se to najednou sekne. Já někoho štvu, asi proto, že vypadám, jak vypadám, a jednám, jak jednám, že mi nerozumí a podle jeho názoru se asi chovám jako nabob a přílišný suverén – a já nejsem schopen mu dokazovat, že si jen tak „žiju“ a snažím se nespěchat, protože mi to stejně nejde a nejde. Snažím se nespěchat a nevztekat se. A to může rozvzteklit někoho druhého. Co s tím? Jsem, jaký jsem, a že tím někoho nesnesitelně štvu? Nevyhledávám konflikty, vyhýbám se provokatérům, ale někdy se zaseknu.
Ale co znamená dávat věcem a lidem, co jim patří? Jak rád bych toho dosáhl, jak často v tom selhávám. ... Džemovali jsme u ohně po venkovním koncertě, bylo to dobré, ale soustavně se tam do mě navážel nějaký vopruzák. Šel jsem stranou naladit a on za mnou. Votravoval, žvanil, rušil mě. Říkám: „Mlč, potřebuju naladit!“, ale to ho jen povzbudilo, těšilo ho, že mě vyprovokoval, dal jsem najevo, že mi jeho jednání vadí. Jen zesílil. Podržel jsem kytaru levačkou a v rytmu toho, co kluci u ohně zrovna hráli, jsem pravou rukou zahrál šestnáctinu jediné doby: čelist mu měkce uhnula do boku, odpotácel se k ohni, brumlal cosi, moc mluvit nemohl. Ještě jednou to pak zkusil, Ale řek jsem mu jasně a nahlas před všema: „Jestli nepřestaneš, zahraju ti tady na hubu celou skladbu.“ A přestal.
Stáli jsme jednou na malém festivalu se dvěma kamarády a ženou jednoho z nich trochu stranou a povídali jsme si. Šel okolo kdosi a zase si mě vyhlédl jako objekt zájmu, navážel se. Asi vypadám jako ujetý stařík, trochu shrbený. Jako snadný terč. Říkám kolegům: „Vidíte, a tohle mě pronásleduje často, a já se snažím tomu uhýbat, jak jen to jde, nemám rád konflikty, ale občas se najde někdo, komu to nedá.“ Toho obejdu jsem dál ignoroval. Byli jsme v dobrém rozmaru, hezký večer. A ten chlápek (myslel si zřejmě, že je to moje žena, protože stála vedle mne) jí položil dlaň na zadek. V tu chvíli zahrčela šotolina, jak směrem od nás jel po zádech. „Kamarádi, jste mi svědky – konflikty nevyvolávám, jen se jim občas nedovedu vyhnout.“
